Smuteční vzpomínka na Jiřího Ondruše

Vážená rodino, vážení přátelé, kolegyně a kolegové,
děkuji, že jste přišli s námi sdílet smutek, který nám zůstal po smrti našeho otce.  Všichni zde jej známe více či méně. Byl to člověk velmi extrovertní a v každé společnosti natolik nápadný, že vždy na každém zanechal nějaký dojem. Zpravidla dobrý.

Ráda bych se s vámi podělila o některé vzpomínky, o kterých jsem v posledních dnech přemýšlela.

Narodil se 24. listopadu 1936 v Ostravě, v rodině maloburžoasního podnikatele. Jeho otec měl živnost k prodeji šicích strojů značky Lada, maminka byla v domácnosti. Jedinému synovi se dostalo poměrně širokého vzdělání – jak tomu sám říkal „spíše obšírného instantního vědění“.

Chodil do obecné české školy v Ostravě. Byl zvyklý na své úspěchy ve znalostech, protože to měl vždy jednoduché – měl fotografickou paměť. Od malička rád četl, takže měl velmi bohatou slovní zásobu a encyklopedické znalosti. Ve škole prožil i některé pro něj zdrcující neúspěchy, například vzpomněl svou potupu, když byl až druhý v soutěži o rychlost čtení – totiž vítěz spolužák přečetl za 60 sek 200 slov a on jen 196.

V té době zuřila válka a když končila, otec zažil řádění ruských vojáků v domě, kde s rodiči bydlel, jejich drancování a ubližování sousedům. Po válce v roce 1947 si zamiloval tenis a ve svém zápalu také dosáhl slušných výsledků – patřil do klubu v Komenského sadech, později uspěl v krajském finále, juniorském čtvrtfinále mistrovství a jeden rok hrál dokonce v ligovém klubu.

Nastoupil do klasického gymnázia. Po roce již byl svědkem komunistického puče – tzv. únorového vítězství pracujícího lidu“, který byl určujícím problémem na dalších 40 let jeho života. Gymnázium bylo zrušeno, vrátila se tzv. měšťanka, nemohl již chodit do náboženství, jeho učitel byl uvězněn. Zde v katedrále stihl ještě biřmování biskupem Mgr. Zellou, který byl pak také neprodleně uvězněn.

Otec začal chodit do angličtiny, na hodiny klavíru a nastoupil opět po měšťance na gymnázium v Ostravě. Vzpomínal na svého učitele latiny, který v katedrále organizoval a také částečně financoval výstavbu oltáře. To byl ovšem zřetelný projev nepřítele lidu, takže byl také raději rychle uvězněn. Následně zemřel soudruh Stalin a po něm i Klement Gottwald. Otec po tryzně zorganizoval venku hru na honěnou se svými spolužáky, za což dostal dvojku z mravů.

Po maturitě, kterou složil, jak jinak, se samými jedničkami, nevěděl zcela přesně čím by chtěl být. Ve sportu nevynikl a pro umění se také zjevně nehodil, a tak jej rodiče dostrkali ke studiu medicíny. Po úmrtí soudruha Stalina a Gottwalda byla totiž oslabena revoluční bdělost vlády a synové maloburžoasních elementů mohli proniknout na vysoké školy. Studoval tedy Universitu Jana Evangelisty Purkyně  v Brně.

Již v 1. ročníku medicíny se seznámil s naší maminkou, a v 6. ročníku se vzali. Během studia otce zaujal obor porodnictví, především vzhledem k osobě prof. Dr. Havláska, který si také otce oblíbil a dal mu doporučení pro primáře Stankuše v krajské nemocnici v Ostravě Zábřehu.

Umístěnku ale spolu s maminkou dostali do nemocnice ve Vítkově, protože do jejich komplexního hodnocení nepříznivě zasáhl informátor – kamarád z gymnázia i fakulty.

Ve Vítkově se jim narodil syn Jiří. Po ukončení vojenské služby byli rodiče po četných intervencích přátel a příbuzných konečně přeloženi do Ostravy. Nikoli však na porodnické pracoviště, ale na interní oddělení velkodolu Rudý říjen v Heřmanicích. Nakonec se ale otec, k jeho velké radosti, dostal k vytouženému oboru a ke slíbenému prim. Stankušovi na porodnické oddělení na úrovni dnešní kliniky v Ostravě Zábřehu. Atestoval v 1. a 2. stupni oboru, stal se ordinářem v oboru sexuologie a endokrinologie. Za svou pozici a míru zkušeností vděčil prim. Stankušovi, který jej zároveň varoval před zapojením do odborářské a politické činnosti.

Vedl nesčetné přednášky v oboru sexuologie, věnoval se poruchám plodnosti. Mnohým párům pomohl k otěhotnění. Stal se rovněž znalcem krajského soudu v oboru gynekologie a porodnictví. Byl první, kdo aplikoval do sexuologie prvky behaviorálních technik u některých funkčních poruch, vystupoval v rozhlase, televizi.

Narodila se sestra a pak i já.

Zdálo se, že jeho sláva „hvězd se bude dotýkat“. Brzy měl však dostat za vyučenou.

Přišel rok 1968 a začal tzv. pokus o „obnovu občanské společnosti“. V domnění, že snad je možné nějakou demokracii u nás udržet, přijal odborovou funkci v rámci krajské nemocnice. Pod hlavičkou ROH se konal v květnu 68 míting v hale Tatran. Na něm otec vystoupil před 5000 zdravotníky a zkritizoval poměry ve zdravotnictví. Politicky se vyhranil a kolegové mu blahopřáli. Byl zakládajícím členem a později předsedou Svazu českých lékařů.

Po nástupu Gustava Husáka v roce 1969 nastal „očistný program normalizace“. Prakticky všichni přátelé mých rodičů emigrovali, naši však nedokázali opustit stárnoucí rodiče. Ostravští komunisté se zaštítili „Poučením z krizového období ve straně a společnosti po XIII. Sjezdu KSČ“ a vynikali svou antireformní radikálností.

Začalo vyřizování účtů. Otec byl odvolán ze všech svých funkcí, dostal výpověď ze zaměstnání, měl zakázáno publikovat a vystupoval na veřejnosti. Byla mu dokonce exemplárně vzata i vojenská knížka, pro politickou nespolehlivost (což ovšem nevadilo, protože nemusel absolvovat zvyklé manévry).   Bezúspěšně hledal místo v různých nemocnicích i přes svou vyšší specializaci. Soudní proces o platnosti výpovědi prohrál.

Mnozí i další odborníci uvolnili místo po svém propuštění. Soudruh Stalin svého času prozíravě pravil, že „kádry rozhodují vše“. Strana vždy dovedla rázně zakročit se všemi úchylkáři a zrádci. Akademičtí hodnostáři pak  získali místa řidičů tramvají či trolejbusů, což se mimochodem pro mého otce nehodilo, protože by si asi při řízení po  stále opakující se trase nejspíše četl.

Tatínek dostal místo u pozemních staveb jako natěrač plotů – natřel například vlastnoručně zábradlí na mostě přes Odru do Muglinova.

Nakonec po mnoha intervencích manželek a milenek různých soudruhů se mohl vrátit k práci lékaře, obdržel například nabídku místa venkovského praktického lékaře na Slovensku s nárokem na zbraň – aby jako lékař  při návštěvní službě mohl zahnat vlky. Posléze se mu podařilo získat místo v ambulanci polikliniky v nemocnici Karviná-Ráj. Tam pak zůstal 22 let. Vstával denně ve 3.30 a sloužil noční služby v Karviné, Havířově i Bohumíně, takových 10–14 služeb měsíčně.

Celý život, až do posledního dechu, zasvětil otec sebevzdělávání. Jeho nadstandardní až patologická touha po znalostech v oboru, ale v podstatě čehokoliv, byla jistě chvályhodná, pro nás – rodinu – však téměř nesnesitelná. Stejné chování a myšlení i touhy totiž žádal i po nás. Ať jsme dosáhli čehokoliv, vždy jsme vyzískali souhlas, často i pochvalu, vzápětí však i další literaturu a pokyny k dalšímu studiu.

Co má paměť sahá, všechen volný čas tatínek trávil čtením, psaním, studiem. Přepisoval i samizdaty na psacím stroji (jako například Tankový prapor najednou v 5 kopiích přes kopíráky na průklepový papír). Aby ani naše maminka nezahálela, přeložil pro ni z němčiny knihu prof. Vojty o dětské rehabilitaci, vydanou ve Švýcarsku. Na ní maminka vybudovala svou medicínskou pediatrickou kvalifikaci v kraji.

V Karviné se otec specializoval a vypracoval v oboru rakoviny děložního čípku a věnoval se intenzivně problematice včasné diagnosy prekanceros. Začal provozovat cytologii, kterou později i postgraduálně vyučoval. Zavedl do praxe novou nomenklaturu a změnil některé technické postupy v cytologii a gynekologii.

S postupným oslabováním vůle komunistů bránit otci ve vědecké práci, začal od roku 1988 zase přednášet a byl jmenován ordinářem pro onkologickou prevenci v gynekologii.

V 53 letech byl dojat, že se dožil sametové revoluce. Prakticky okamžitě se vrátil do dění ve společnosti, stal se předsedou Svazu českých lékařů, kladl důraz na vznik české lékařské komory s etickými i disciplinárními pravomocemi. Podílel se na znění zákona o Lékařské komoře a vytvořil etický kodex a disciplinární řád, které se staly stavovskými předpisy. Několik let se snažil s odbory o zlepšení – respektive přestavbu socialistického zdravotnictví, nicméně v politice se stále více projevovaly negativní rysy nezřízeného egoismu a chamtivosti. Rozhodl se v odborové činnosti nepokračovat a nepokoušel se o vstup do politiky. Svaz českých lékařů nakonec zanikl po spojení s lékařským odborovým klubem pod vedením
dr. Ratha.

Pak již se otec věnoval praktické a laboratorní medicíně. Získal osvědčení pro cytologii, certifikát pro cervikografii na University of Minnesota v USA. Ve svých 59 letech vybudoval v Havířově nestátní zařízení pro  kolposkopii s akreditovanou cytologickou laboratoří, později se jeho pracoviště  stalo školícím pracovištěm ČLK v tomto oboru, pak i v rámci Ostravské university.  Stal se předsedou Sekce pro kolposkopii a cervikální patologie ČGPS ČLS JEP. Byl členem Mezinárodní cytologické akademie a zařadil se mezi světové špičky v oboru.

Přestože se v 62 letech podrobil komplikované operaci srdce a posléze i cév, nebyl ochoten zanechat práce. Naopak, byl to pro něj další „doping“.

Napsal řadu odborných článků a publikací. Největší z nich byl Atlas kolposkopie, na kterém pracoval 3 roky. Ve spolupráci s kolegy dr. Dvořákem z Brna, prof. Herbeckem z Norimberku, nakladatelem dr. Hugem a grafikem – mou sestrou Irenou, vytvořili krásnou, odborně náročnou a užitečnou knihu, za kterou dostali jednak odborné ocenění  a také byla přeložena do několika jazyků.

V r. 2012 čelil praktikám konkurence spojením laboratoří s dr. Dvořáčkem v Ostravě, ale soustředěný nátlak velkých hráčů na trhu vedl nakonec k prodeji firmy nadnárodní společnosti Aesculab, ve které jako odborný garant pracoval do posledních dnů svého života. Po krátkém pobytu v nemocnici, po smíření s Bohem, 26. února  2025 zemřel v kruhu své rodiny.

Otec prožil dlouhý a pestrý život.

Měl, jak už jsem zmínila, 3 děti, 8 vnoučat a dožil se i 9 pravnoučat. Všechny nás měl rád a velmi rád také trávil čas s námi všemi, účastnil se našich rodinných i kamarádských setkání, nesčetných oslav, sdílel s námi starosti i radosti, stále nám, samozřejmě, radil, ale také nás vyslechl. Byl nesmírně zábavný a společenský.  Nejen nás tři sourozence, ale i vnoučata i všechny přiženivší se a přivdané podrobil, samozřejmě, stejným   hodnotícím podmínkám a dbal na to, aby se všichni řádně vzdělávali ve svých oborech a četli.

Na druhou stranu byl nesmírně empatický nejen k nám, ale i ke svým přátelům i pacientkám, pomohl, kde mohl, a byl také velmi velkorysý. Troufám si říct a věřím, že byl i dobrý šéf a kolega, zvláště ve zralém věku.

A teď otce odcituji:  řekl, že  „dostal mnoho darů, i v tom, čeho všeho byl bez zásluhy ušetřen. Poznal lásku manželskou a byl obdařen dětmi. Nalezl včas orientaci světonázoru.
Dožil se 9. decenia věku v rodinném společenství a do konce života mohl pracovat a neměl nouzi. Jeho největší obavou byla představa bezmocnosti senilního starce s inkontinencí. 
K římsko-katolickému vyznání dospěl do značné míry sám, někdy v pubertě, původně na základě poznané nespravedlnosti režimu vůči církvi, s primárním vkladem od rodičů k měřítkům pravdy a nepravdy. Pochopil, že život a svět rozhodně nejsou nic samozřejmého. Jsou to dary a je třeba za ně poděkovat a prosit o pokračování..“